Aikidó

aikido-plr-articles

Aikidó je jedním z nejmladších japonských bojových umění, ač jeho historické kořeny jsou velmi starého data.

Termín aikidó je tvořen třemi znaky:

Ai“ (znamená harmonii, jednotu, souhlas)

ki“ (znamená vesmír, přírodu, energii)

“ (značí cestu, dráhu nebo způsob života)

Volně přeloženo aikidó znamená způsob života prostřednictvím harmonie s přírodou. Jsou však možné i užší výklady ve smyslu „cesta harmonie s protivníkem“ (cesta harmonie ducha, záměrů). případně „metoda nebo cesta (dó) pro koordinaci nebo harmonii (ai) mentální energie nebo ducha (ki).“

Aikidó je do jisté míry syntézou tradičních japonských umění budó (cesta rytíře, válečníka) a je považováno za systém sebeobrany proti neozbrojenému a ozbrojenému útočníkovi. Je však také kodifikovaným systémem „řeči těla“ , obsahujícím morální, filozofické a výchovné návody a současně ucelenou metodu rozvoje tělesných a duševních sil a jejich regeneraci.

Na základě duševních, filozofických a výchovných přístupů je aikidó přijímáno zvláště těmi lidmi, kteří odmítají násilí jako prostředek řešení konfliktů a věří ve vítězství lásky nad zlem. Svými metodami a nenásilnými akcemi se aikidó podstatně odlišuje od jiných bojových umění.

Podobně jako džudó a karatedó je i aikidó celosvětově rozšířeno, počty jeho cvičenců jsou však nižší z části proto, že jeho šíření začalo později, ale také proto, že aikidó není soutěžním sportem. Zakladatel aikidó byl proti sportovnímu chápání aikidó, což zcela jasně vyjádřil často citovaným výrokem: „ Chci-li dokázat, že jsem lepší než ten druhý, není to opravdové bratrství mezi lidmi.“

Historie aikidó:

Aikidžucu

Aikidó bylo vytvořeno ze starého samurajského umění boje beze zbraně, zvaného aikidžucu, o němž je známé, že existovalo již v 9. století. Aikidžucu se používalo ve válkách období Kamakura (1192-1333). Za jeho zakladatele je považován jeden ze samurajů rodu Minamoto, Šinra Saburó Jošimicu, který toto válečné umění nazval Daitórjú aikidžucu. Jeden z Jošimicuových se usadil v obci Takeda a začal užívat toto jméno jako své vlastní. Sókaku Takeda, který začal učit aikidžucu v roce 1905 na ostrově Hókkaidó, byl jeho přímým potomkem. Ke vzniku aikidó přispěly však i další školy japonských bojových umění, např. šermířská škola Katori, jež se datuje od 15. století a je jednou z nejstarších škol japonského šermu.

Sókaku Takeda začal učit Daitórjú aikidžucu poprvé mimo svůj rod. Jeden z jeho nejslibnějších žáků byl Morihei Uešiba (1883-1969), který v té době působil na Hókkaido jako kolonista, neboť japonská vláda zamýšlela tento málo osídlený ostrov zproduktivnit. Uešiba zde vedl skupinu osadníků zaměřenou na těžbu dřeva a pěstování máty. Na začátku svého pobytu museli osadníci nejprve vybudovat obydlí, pak teprve bylo možné věnovat se pracovní činnosti.

Daitórjú aikidžucu bylo přísně zaměřeno jako metoda rychlého podrobení nebo likvidace protivníka. Toto byl jeho jediný smysl, kterému bylo ve výcviku vše podřízeno. V žádném případě se v něm neusilovalo o humanizující či výchovné momenty, pokud přímo  nepodmiňovaly výsledek střetnutí. V první řadě šlo o bojovou účinnost, humanizující cíle se do bojových umění dostávaly až při jejich změně v budó.

Technika

Kromě úderů, pák a hodů se protivníkovy akce ruší horizontálními, vertikálními a diagonálními, cirkulárními, sférickými i spirálovými pohyby kolem boků obránce. Výuka se týká základních pohybů (tai-sabaki) a pádů (ukemi), samotných technik v postoji (tači-waza) i vkleče (suwari-waza) a práce s tradičními zbraněmi (nůž-tantó, meč-bokken, hůl-džó).

Popisy konkrétních technik přesahují rámec článku a navíc se jednotlivé styly a učitelé v detailech i názvosloví liší. Ve většině případů je ovšem ve cvičení aikida přítomna práce s dechem rozvíjená pomocí dechových cvičení.

Zbraně

V Aikido se učí i boj s nožem (tantó), dřevěným mečem (bokken) (případně shinken – ostrý meč = katana nebo iai – podobná konstrukce jako katana, ale bez ostré čepele) a krátkou tyčí (džó). Styly, které nejvíce pracují se zbraněmi, jsou Iwama-ryu a styl vyučovaný Šodži Nišiem (a po jeho smrti jeho následovníky). Práce se zbraněmi vychází z tradičních japonských bojových umění (například iaidó), ale je přizpůsobena myšlenkám a technikám aikido (někdy je tedy pro odlišení například cvičení s mečem označováno jako aikiken, s tyčí aikidžó).

Technické stupně

Stupně Aikido jsou dvojího typu. Začínají tzv. Kjú stupni, kterých je šest (počínaje šestým až k prvnímu), některé styly mají technických stupňů pouze pět, některé jich naopak mají ještě více. Poté následuje deset tzv. Dan stupnů, které jsou počítány vzestupně. Speciální možnost jak dosáhnout 10. danu, je být přímým dědicem Ó-senseie.

Soutěže

Zakladatel Aikido si v zájmu zachování tradice nepřál degradaci Aikido na sport pořádáním zápasů a soutěží. Základní myšlenkou aikida je hledání harmonie, ve které rivalita a soutěživost, nezbytné součásti sportovních klání, nemají místo. To je asi hlavní důvod menší popularity aikida ve srovnání s jinými bojovými uměními, v nichž se soutěže pořádají.

Jediný styl, který do své náplně, i přes odpor Ó-senseie, zařadil soutěže, je Tomiki Aikido založené Kenji Tomikim.

Sdílej s přáteli!

    Další doporučené články

    Napsat komentář

    Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *