Minule jsme si ukázali, že člověk se začal svými pěstmi ohánět již v dobách, kdy se o člověku jako takovém ještě nedá příliš mluvit. Dnes se přesuneme o několik desítek tisíc let vpřed, a zastavíme se v době, kdy se z pěstního souboje stal regulérní sport, a nejen nástroj k poražení agresivního protivníka.
Zastavíme se ve starověkém Řecku, ve kterém vznikly legendární Olympijské hry. V roce 688 př. n. l. se tyto hry rozšířily o několik nových disciplín, díky čemuž se prodloužily na dva dny. Jednou z nových disciplín bylo také pygmé, nebo také pýx, což byla forma starověkého boxerského zápasu, ve kterém proti sobě dva protivníci stáli v ohraničeném prostoru, a jejich úkolem bylo pouze za použití pěstí toho druhého poslat do prachu zeminy. 
Tyto souboje byly však mnohem tvrdší než je dnešní box. Bojovníci bojovali buď holýma rukama, nebo si pěsti obvazovali koženými řemeny nazývanými himantes. Do nich byly někdy vplétány i kovové destičky či kuličky, aby byl úder ještě drtivější. Povoleno bylo v podstatě vše, krom držení soupeře, hmatů a úderů na pohlavní orgány. 
Prohra znamená obrovskou hanbu. Bojovníci neznají druhé místo, a ani pravidlo účasti. Navíc pro vítězství mají i jiné důvody než jen svou čest. Vítěz od svého města, kterým byl na hry vyslán, získá obrovské peněžní i materiální dary. Dalo by se říci, že bude nadosmrti zajištěn. 
Souboj měl vždy svého vítěze, protože pokud se soupeři neměli k rozhodujícím úderům, vždy tu byl sudí, který postupně nechával zmenšovat ring. V případě, kdy konec stále nepřicházel, měl i to právo nařídit tzv. klimax, tedy úder jednoho z bojovníků do obličeje toho druhého, aniž by se mohl bránit. Pokud ten tento úder ustál, mohl jej protivníkovi oplatit.
Jak vidno tehdejší box byl v porovnání s dnešním ještě agresivnější a velká spousta mužů v ringu dokonce přišla o svůj život.
